Minulost:

Bylo teplé letní období, když se mladému upírskému vládnoucímu páru narodil Miklas, jejich prvorozený syn a budoucí následník finského trůnu. Jeho narození se po celé zemi náležitě oslavilo, jelikož nebylo žádným tajemstvím, že měla královna s otěhotněním nemalé problémy a pravidelně docházela do lékařského střediska, kde požívala z lahviček odměřené množství nechutné tekutiny, která měla jejímu aktivnímu těhotenství vypomoct. Malý princ se narodil zcela zdravý a plný elánu. Byl poměrně ubrečeným dítětem, rád o sobě dával vědět. Král s královnou neměli příliš času kvůli povinnostem pro svou zemi, přesto se to Mikimu snažili vynahradit jak jen to šlo. Chlapeček byl obklopený všemožnými hračkami a služebnictvem, které kolem něj pobíhalo jako při přípravě na maratonské závody. Nejbližší mu však byla jeho drahá chůva slečna Margaret, která se do dítka na první pohled zamilovala a vychovávala ho jako vlastního.

Od šesti let trávil princ většinu času až po hlavu v učebnicích. Bylo dbáno na jeho pečlivou výchovu a vzdělání. Byl učeň k tomu, že každá sebemenší chybička znamená obrovský problém a ten se také patřičně trestal. Ulejvání bylo nepřípustné, často se mu však podařilo proklouznout očím svého soukromého učitele a přes tajné chodby doběhnout po schodech až na nejvyšší otevřený bod paláce, kde se schovával ve stinném koutku a pročítal knížky s historickou tématikou. Po chuti mu byl také šerm a jízda na koni, obojího se však po dovršení dvaceti let vzdal, jelikož s rostoucími povinnostmi klesala možnost nějakého volného času.

Chůva Margaret mu byla k dispozici dokud zcela nedovršil svého zrání a jeho stárnutí se nepozastavilo. K zastižení byla stále, přestěhovala se však do nedaleké vesnice a v paláci se vyskytla jen příležitostně. Většinu svého času proto Miklas věnoval přípravě na budoucí post krále a seznamování se s ostatními vysoce postavenými šlechtici své země i těch zahraničních. Velmi blízká mu byla jedna z dcer zdejšího rádce, které se říkalo přezdívkou Sissi. Netušil proč, nikdy se o to ani příliš nezajímal. Důležité pro něj bylo, že si nedokázal představit někoho lepšího, kdo by mohl v budoucnu stát po jeho boku. Během několika let vřelé přátelství propuklo v lásku a dívka byla přijata do rodiny jako budoucí princezna Finska. Její práce byla následovná – reprezentovat svou zemi, dělat ozdobu svému snoubenci a hlavně ho jednou za čas zvednout od pracovního stolu a donutit ho se pořádně bavit. Byla živel, jakmile byla nablízku, bylo o zábavu postaráno.

Zlom nastal tehdy když se Miklas dostal do spárů lovců. Má z toho incidentu jen velmi matné vzpomínky, které se postupem času smísily s domněnkami a představami. Pamatuje si pouze černou kobku s úplnou izolací od okolního světa. Najíst dostával jednou za měsíc a to ve velmi malém množství. Po většinou šlo o zajíce nebo menší zvěřinu. Cílem bylo z něj udělat zvíře prahnoucí po krvi, nástroj pro zabíjení jiných nadpřirozených bytostí a dosáhnutí tak svých cílů. Možná také ve velké míře už jen samotná pomsta královské rodině a varování. Proto mu brzy začali přímo pod nos podstrkovat i živé lidské oběti, zejména pak příslušníky nadpřirozených ras a zrádce. Bylo jedno, jak moc nehumánní to bylo, Miklas prokusoval hrdla mrknutím oka. Jakákoliv lidskost šla stranou, necítil se být ničím víc než divokou šelmou, která se akutně potřebuje nasytit a nepřestat, dokud v jeho oběti nezbude ani kapička teplé krve. Pocity viny přicházely až po úplném dokončení krmení a s nimi pak i obrovská sebenenávist za to, kým je.

Z kopky se mu podařilo dostat až po padesáti letech mučení, aby tak byl převezen do druhé na příkaz své vlastní rodiny. Královští rodiče už ani nevěřili, že by mohl ještě žít, daleko víc je ale dohnalo k slzám, co z jejich chlapečka ty bestie udělaly. V naději že se Miklasovi vrátí jeho lidská stránka přistoupili na velmi nepříjemná a často bolestivá léčení. Po deseti letech tvrdé dřiny a hledáním sebe samého byl princ propuštěn a plně připraven vést život jako dřív. Bohužel v něm jeho nekontrolovatelná touha po krvi a občasné záchvaty za kratší dobu půstu než je zvykem, zůstaly dodnes. Je proto pro něj nutné mít u sebe po ruce vždy přísun nějaké krve, aby tak včas zasytil přicházející chlad.

Co se týče jeho snoubenky, po letech smutku se rozhodla vykročit jinou cestou. Nikdy jí to nevyčítal. A ačkoliv se s tím nikdy plně nesmířil, přál jí štěstí a začal se znovu věnovat převážně své práci a svému zotavení.